27. 12.
  Ráno pěkně hustý. Trochu kocovina, nevyspalost a žaludek na vodě. Cesta na letiště proběhla bez problémů a objednaný taxík dorazil jak měl. Pan řidič toho moc nenamluvil, popíjel si kafe z kelímku a tak jako všichni taxikáři měl za okýnkem Blesk. Asi jsme nebyli zrovna ryto. No nic další dobrodružství nás čekalo. Nejdřív Pepovi při odbavení našli v batohu vařič-takže vybalit, prohlídnout a zapsat. Je to benzínový vařič ruské výroby v takovém kovovém kufříku. Když se to otevře, tak z toho vyjede malá nádržka na palivo a hořák se překlopí přes to všechno. Je to děsně fikaný, ale vypadá to jako přenosná atomovka. Škodolibě jsme se smáli do chvíle, kdy před vstupem do letadla našli Honzovi v batůžku nožík a zabavili mu ho bez dalších debat. V letadle nám ještě nebylo dvakrát do skoku. Když se to občas zhouplo, tak mi před očima mžikla večerní účtenka a na čele vyrazily krůpěje potu. Bylo to takové malé vrtulové letadlo velikosti autobusu. Přestup ve Vídni proběhl bez komplikací. A-330, kterým letíme je celkem zážitek. Kromě toho, že se o nás vzorně starají pěkné letušky, tak mají i pivo a každý pasažér má před sebou malou obrazovku, kde muže sledovat filmy, hrát hry, lovit různé informace a krásně tak zabíjet čas. Jelikož letíme ve dne, tak vidíme Kavkaz nad kterým letíme a Kaspitské moře. Je to paráda.
  Teď sedíme už sedmou hodinu na zadku, nic nás nebaví a nevíme co by. Tak píši první řádky. Za 30 min jsme tam. Napětí začíná sílit. Jak nás asi Indie přivítá?
  A jsme tady. Vypadá to tady jak na nádraží v Berouně. Malinko větší teda. Honem vyplnit nějaký vstupní formulář, kolem všude vojáci v huberťákách s puškama, které pamatují možná královnu Viktorii, předat ten papír úředníkovi, který naší snahu ocenil razítkem, vyměnit dolárky za rupky a hurá do města. Je cítit divná směs kouře, zápachu, smogu a zvláštní nepopsatelné, ne nepříjemné, vůně. Za železnou zábranou, která odděluje letiště od Indie jsou všude nějací naháněči do taxi, hotelů a co já vím kam ještě. Všichni se překřikují a div se o nás nervou. Tak to je první dojem, tak vidím první minuty v Asii. Do Delhi jsme vzali taxi a jelo se. S cenou 200Rp souhlasil bez mrknutí. Auto se jmenuje Ambasador a je tak 30 let staré, ale celkem pěkné. Pravidla na silnicích moc neplatí. Jeď přibližně vlevo, nejlépe kde je místo a trub pořád a na všechny kolem. Já s Pepou jsme si to užívali a pořád jsme se něčemu divili a na něco ukazovali. Honza se začal nervózně kroutit a upozornil nás na to, že nás asi čeká pěkná pakárna, tak ať se připravíme na nejhorší. Proč? Vždyť se nic neděje. A v tom je to podle Honzy divný, protože tady se pořád něco děje. A cena řidičem odsouhlasená je poloviční proti normálu. Na dobráky se tady prý nehraje, stejně jako na žádném jiném letišti na světě. Hm, asi má pravdu. Samozřejmě nás vezl jinam než jsme mu řekli. Oblast kam chceme je prý uzavřená, staví se tam metro a kdesi cosi. Potom, že se zastavíme v informacích a zeptáme se. Námi předem vybraný hotel byl po jeho telefonické rozpravě s bůhví s kým beznadějně obsazen a oblast Paharganje uzavřena, prostě bez šance se tam dostat. Samozřejmě kecali a chtěli nás ubytovat někde, kde jim z toho něco kápne. Honza se do nic pustil, že dokud nás neodveze kam chceme, tak neuvidí ani rupku. Pomalu se tvořil hlouček a debata přecházela v celkem hustou hádku. Za chvíli začali padat slova jako "Fight" a ukazoval na nás svojí pěstičku. Ještě že jsme o jednu až dvě hlavy větší (teda aspoň někteří J). Při použití slova "Police" naše batohy popadl, vyházel z auta na zem a odjel. Welcome to Delhi. Cena letiště-centrum 0Rp! Kdo jel z letiště zadarmo? Nevěděli jsme moc dobře kde jsme, půlnoc na krku a batoh na zádech někde v čtrnáctimilionovém městě. Narvali jsme se do rikši a míříme do námi vybraného Hare Krisna Hotelu. Po chvíli hledání nalezeno. Vida, že to jde. Platíme 350Rp za noc. Hotýlek je celkem v pohodě, relativně čisto a příjemný personál, teda nějaký kluk v recepci zabalený do deky. Co mě trochu udivilo byla koupelna na chodbě. Odpad od umyvadla byl vyveden do druhé místnosti na zem. Jinak dobrý. Házíme batohy na zem a vyrážíme do nočních ulic. Vzhledem časovému posunu se nám ani spát nechce i když je hluboká noc. Po pár krocích ulicí, kde jsme viděli pár krav a desítky toulavých, ale celkem sympatických psů u nás zastavil starý rikšák a z jeho mumlání jsme pochopili, že nám nabízí hulení. Pár hodin po příletu a hned taková nabídka. Projevili jsme zájem a on, že je to kousek odtud a ať nasedneme. Jenže místo bylo sotva pro dva. Honza si naskočil a my, že půjdeme vedle nich. Jenže jakmile si Honza sedl, tak ten chlapík, oblečený do nějakého smrdutého hadru a vietnamek, šlápl do pedálů a byli oba dva v háji. S Pepou jsme stáli a čuměli na sebe, co jako se to děje. Asi po půl hodině jsme už byli dost vynervovaný a chodili pořád tou ulicí sem a tam. Čekali jsme kde se ty dva vynoří ze tmy. Nakonec jsme se dočkali, ale tím to nekončilo. Honza nám popisoval co se odehrávalo po odjezdu. Odjeli někam do ještě chudší části města než té jaká byla ta naše a po čekání přinesl místo slíbeného hašiše paličku nějaké ganji. Ho hó, tak to teda ne! Naval prachy nebo dej na čem jsme se domluvili. Zase hádka a pak ho Honza donutil k návratu za námi. Byl sice u nás, ale problém trval. Chvíli jsme se dohadovali co dál a usoudili jsme, že jsme toho zažili dneska už tolik, že jsme v takové ráži, která nás dovede k vítězství. Nasedl jsem s Honzou na rikšu a že to nějak vyřešíme. Chlapík na to, že jasně a prý kousek odtud je chlapík, který má co chceme. Já mu dám kousek. Najednou na ulici nebyla ani noha, tma jak v pytli a pořád opakoval, že tam už budeme, že je to kousek. Když jsme vůbec netušili kde jsme, tak zastavil, řekl ať počkáme a zmizel ve tmě. Za našich 300Rp na hašiš mám dal do zástavy svojí rikšu. Pane jo, to je kšeft. Čekání bylo nekonečné. Když se vrátil, tak v ušmudlané ruce žmoulal kouli hašiše. Znova hádka o cenu a o množství. Náš odhad pro smlouvání byl 5g i když jsme věděli, že je to asi víc. On na to, že je to asi 15g a chce ještě 100Rp. To se zbláznil. Hádka opět nabírala na obrátkách až nám zase začal ukazovat svojí špínou ulepenou pěstičku. Pochopil celkem rychle jak by asi dopadl a stále se dožadujíc dalších peněz jsme se vraceli zpět na Paharganj s koulí v kapse. Museli jsme ho pěkně popohánět, protože stále se dožadoval dalších peněz a občas i zastavil s tím, že dál nejede dokud nezaplatíme. Nakonec jsme mu dali 50Rp, protože kdyby nás vysadil, tak jsme totálně v háji. Pepu jsme našli až na pokoji, kde prý už pomalu přemýšlel co bude v Indii sám dělat a kde jsme zhynuli. Dobře to dopadlo, dali jsme si zaslouženého špeka poctiváka a na střešní terase našeho hotelu jsme si dali jídlo. Vařil tam Thajec a polévka v jeho podání byla opravdu ostrá. V zimě jaká byla nám ale přišla k duhu. Když k nám ten člověk přišel blíž, tak jsem slyšel jak hraje. Nechal jsem si to pro sebe a přikládal to účinku toho výborného hašiše. Ještě by se mi smáli. Když se ale vrátil, tak znova, úplně jasně jsem slyšel jak hraje muzika. Tajemství jsem svěřil klukům a dopadlo to přesně jak jsem čekal. Oni prý nic neslyšeli. Když jsme platili, tak hrál dál a konečně to slyšeli i oni. To mi spadl kámen ze srdce. Při bližším prozkoumání jsme zjistili, že má na krku pověšené malé rádio. No, jsou tak 3hod ráno a po tom všem je čas jít na kutě. Zítra nás čeká trochu památek a hlavně sehnat nějaký spoj směr Dharamsala.
předchozí8další
 1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12   13   14   15   16   17   18   19   20   21   22   23   24   25   26   27   28   29   30   31   32   33   34   35   36   37   38   39   40   41   42   43