18. 1.
  Ráno tráví Honza na záchodě. Při slově jídlo se kroutí a je mu na zvracení. Do toho rozjel Imodium a to znamená jen jedno. Večer odjíždíme do Mangalore a pak na Gou. Balíme, protože Check out je ve 12hod. Honza zůstává na terase v dosahu WC. S Pepou jdeme do města. Je vedro k nevydržení. V pivní restauraci si dáváme kávu se zmrzlinou a studenou vodu, koukáme na delfíny a užíváme si stínu. Honza se mezi tím vyzvracel z podoby. Ten pán, jemu podobný, nám normálně tyká a říká že je mu líp. Radši mu věříme, kdo ví co je zač. Zbytek odpoledne překlepeme asi ve stínu na terase. Začíná mi být také nějak tekutě, tak si dávám Imodium a čaj. Je moc dobrý, černý jako kafe a velmi silný.
  Bylo tady fajn i když s předchozí Indií se to nedá moc srovnávat. Jsou tady i turisté, co přiletí až sem letadlem, tady si to užijí a letí zase pryč. Jsou poznat na první pohled. Většinou Australané, Američani a Angláni. Je tady také potlačený hinduismus a asi z koloniálních dob převažuje křesťanství. Ale je samosebou, že po indicku. Kostely celé svítí a blikají, všude fáborky a davy lidí. Jako Matějská pouť. Jsou trochu jako stádo ovcí. Auta a motorky mají polepené samolepkami s Ježíšem a s nápisy jako "God is Love" apod. Stejně vyzdobené rikši Ježíšem jako jinde Šivovým trojzubcem, Hanumanem nebo Ganéšou. Nic proti tomu v co věří, je to ostatně jejich věc, ale kdyby jim snad někdo řekl ať věří v rohatýho, tak otočí kříže, přelepí obrázky a hlavně že je co uctívat. Kdyby to tady někdo ze shora viděl, tak by mě zajímal jeho názor. Navíc je to směs všech možných zvyků a náboženských ceremonií dohromady. No, to jsem se asi trochu moc rozjel. Pardón. Do toho jsou tady u vesla komunisti, takže vidět na ulici srp a kladivo, hvězdy, prápory nebo plakát Che Guevary není nic neobvyklého. Do toho se míchá tamilská horká krev a místní politika je prý divočina.
  Kluci přišli na to, že zdejší jazyk zní jako když startoval Wartburg. Zbytek odpoledne jsme provyprávěli historkami, když nám bylo -náct. Bylo o čem mluvit. Už je nám asi dobře a doufáme, že to byl jen planý poplach. Trajektem se vracíme do Ernakulamu a rikšou jedeme k cestovce odkud nám to ve 20.30hod jede. Na té samé ulici (na M. G. Road, kde taky jinde v Indii) nacházíme parádní pekárnu, kde si kupujeme suchary (15Rp) a s Pepou neodoláme dát si čokoládový řez (15Rp). Oboje má evropskou chuť. Teď sedíme v čekárně pod vrtulemi, žerou nás komáři a kolem proběhla krysa vasilisa. Autobus vypadal slušně a bylo v něm i poměrně dost místa. Sice hrozně nepohodlné sedačky, ale pořád lepší než čekat někde na nádraží. Co je ale výhoda vlaku, že nemůže předjíždět. To autobus bohužel může. Už chápeme, proč je tady severo-jižní magistrála nejnebezpečnější silnicí v Indii. Teda magistrála, dokonce mají napsáno National Highway, aby bylo jasno je to srovnatelné s naší okreskou v bídném stavu se spoustou zatáček a výmolů. Navíc jedou všichni co to jede a náš autobusák předjíždí i když to evidentně nejede. V zatáčkách, před horizontem, ve městě a i když předjíždí jako třetí, čtvrté auto a nemá se kam zařadit. To vše za svícení protijedoucích náklaďáků dálkovými ať koukáme vypadnout z jejich pruhu. Jiná auta a hlavně rikši pro změnu nesvítí vůbec. Vzhledem k tomu, že s Honzou sedíme vepředu a vše to vidíme, tak oka skoro nezamhouříme. Stejně se spát nedá. I když to výjimečně tolik nedrncá, tak při neustálém předjíždění lítáme ze strany na stranu. Jednou byl na silnici spadlý sloup do kterého to asi někdo napálil a jenom jedno auto ve stromě. To na tu hrůzu docela šlo.
  Jediné světlé místo během toho utrpení bylo, že si vedle nás přisedla zatím nejhezčí holka, kterou jsme v Indii viděli. Byla to opravdu bomba. Mladá, usměvavá, hezky oblečená zřejmě z bohatší rodiny, obličej jako obrázek, vlasy do copu až po zadeček, asi 45kg a k tomu cudnost sama. Byly vidět jen kotníčky s náramkem, ale jinak kromě obličeje a rukou nebylo vidět nic, protože vše zakrývaly šatičky a přes sebe měla ještě šátek jak je tady zvykem. Vše ostatní jsme jen tušili a hádali. Dokonce neměla chlupaté ruce, kotlety a bíbra jako většina místních krasavic. Z toho jsme s Honzou vyvozovali i další detaily. Naštěstí nám nikdo, kromě Pepy sedícím za námi, nerozuměl a mohli jsme si povídat co jsme chtěli. Fantazie pracovala na plné obrátky a bylo na pár hodin o zábavu postaráno. Prostě Šeherezáda z pohádky.
  Řidič jel dál jako dobytek. První zastávka byla po sedmi hodinách. Ještě, že jsme už zvyklí a včas jsme přestali odpoledne pít. Když jsme začali trochu klimbat, vzbudilo nás bouchání na okénko, že už máme vystoupit.
předchozí30další
 1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12   13   14   15   16   17   18   19   20   21   22   23   24   25   26   27   28   29   30   31   32   33   34   35   36   37   38   39   40   41   42   43